Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bídníci 12/2007

17. 2. 2008

JAK JSME SE Z MORAVY VYPRAVILY NA PREMIÉRU BÍDNÍKŮ

 Iva 15.12.2007

            Aby nedošlo k omylu, nejedná se o premiéru oficiální v Čechách, nýbrž o premiéru osobní! Onen víkend v polovině prosince totiž znamenal pro mě a pro Olinku další „zářez“ na seznamu Uličnických aktivit, kterých jsme se zúčastnily ;-)

            Čím začít? Jak jsme obě vstávaly v 6 hodin ráno, každá na jiném konci republiky, abychom stihly odpolední představení v GoJa Music Hall, to by asi nikoho nezajímalo. Určitě zajímavější by byla příhoda o nadlidském úkolu – najít v Praze v sobotu po poledni nejbližší otevřené květinářství, když vám zbývá asi 20 minut na dopravení se do Goji. Ale o tom se taky rozepisovat nebudu. Začněme tedy okamžikem, kdy jsme s Olčou byly nuceny oddělit se od Jardy, kterýžto šťastlivec usadil sebe do třetí řady, zatímco my jsme ostřily zraky své na boku úplně nahoře v poslední řadě. Ne že bychom si chtěly stěžovat, že nám zůstala utajena jedna třetina jeviště - ještěže aspoň zvuk byl dobrý - ale že jsme byly ochuzeny o výrazy v obličejích herců nás přece jen trošku mrzelo! Nicméně o přestávce měl náš Jaroušek geniální nápad, abychom se na druhou půlku posadily do první řady. Jak pravil, tak jsme učinily a od té chvíle už jsme si nemohly stěžovat prakticky na nic  - snad kromě Javertovy sebevraždy, kdy pohled do výšky, odkud onen nešťastník skáče do Seiny, zaměstnal naše krční páteře o něco víc, než bylo zdrávo. Zato takový Otčenáš nám byl zpíván skoro do ouška, jako bychom právě my dvě mohly vdechnout Mariovi zpět jeho vyprchávající život. Taky první řada při děkovačce výrazně usnadnila Valjeanovi vyhledání autorů psaníčka na jeho květině ;-) Zkrátka naši osobní premiéru jsme si užily do sytosti!

            A kdo že nám ji vlastně tak zpříjemňoval? (Kdyby vás to nezajímalo, přeskočte následující „kritický“ odstavec.) Nuže, Jeana Valjeana zdá se netřeba představovat, koneckonců o jeho představiteli je celý tenhle web, a jaký výkon umí podat už jsme se přesvědčili snad všichni (i kdyby třeba ne právě v Bídnících, což je zážitek)! Jeho úhlavního soka ztvárnil velmi dobře Josef Štágr. Zamilovaného studenta Maria nám zahrál Pavel Polák, který se mi teda nijak výrazně nelíbil, ale nebyl až tak nejhorší; a jeho milou Cosettu Lucka Černíková, jejíž výkon musím vyzdvihnout nad mnohé další, ta se mi opravdu líbila! Zato matinka se tentokrát ale vážně nepovedla – Michaela Nosková v roli Fantiny je věru sáhnutí vedle! Nerada to říkám, ale to byl podle mě nejslabší článek večera! Naproti tomu obětavá a láskou k Mariovi zaslepená Eponina Leony Černé se poslouchala moc hezky a ač se herecky projevuje o něco méně než ostatní, přesto její výkon řadím na vysokou příčku. Kdo nám zbývá? Pokud dobře počítám, chybí nám už jen Enjolras v podání ostříhaného Roberta Jíchy – silný a krásný hlas, navíc se na něj z první řady hezky kouká – co dodat ;-) Ráda bych ale ještě na závěr vyzdvihla představitele malého Gavroche (jméno herce si bohužel nepamatuju, ale byl vážně dobrý), a taky mě mile překvapilo několik zpěváků z Company! Nutno říci, že bez Company by Bídníci nebyli, co jsou, a tahle partička se mi tam moc líbí 

            A co říci na úplný závěr? Sluší se poděkovat lidem, bez kterých by náš výlet byl o mnoho kratší a zdaleka ne tak příjemný v době před a po divadle samotném. Takže obrovský dík Kristýnce a jejímu Honzovi za královské ubytování se vším všudy i za „průvodcovské služby“ při procházce noční Prahou! Zároveň jsme byly poctěny společností Jardy, který s námi vydržel celé odpoledne až do pozdních hodin. Díky a těšíme se na příští takový výlet – třeba Candide ještě zbývá neodškrtnutý na tom našem seznamu ;-)