Malý „uličník s velkým hlasem“
Vážení přátelé – vy všichni, co mne znáte, už víte, že obvykle nepojímám svoje příspěvky jen jako pragmatický výčet toho, co se stalo, ale ráda do nich vnáším i nějaký svůj emotivní postoj, a nejinak tomu bude i v této recenzi na koncert v kostele Sv. Salvátora – prostě Vás to nemine, ať chcete či nechcete J.
Tak tedy, bylo nebylo – Davida jsem vlastně poznala diky doporučení jednoho svého dlouholetého kamaráda, který v rámci naší pravidelné diskuse o hudebních oblíbencích zmínil i jméno David Uličník. Jelikož jsem majitele hlasu ani hlas samý neznala, a jelikož kamarád nešetřil chválou na jeho adresu a zmínil navíc pro mne naprosto magické slovo „Bídníci“ – vydala jsem se odhodlaně na průzkum hudebního trhu do (jedné nejmenované) prodejny.
Již po prvých minutách Davidova hlasu v roli Jean Valjeana bylo jasné, že právě bez tohoto kompletu Bídníků domů prostě odejít nemůžu! Ačkoli jsem tento muzikál již několikrát viděla a slyšela v podání i spousty zahraničních interpretů – způsob podání a hlas, který zněl z nově ukořistěného disku, byl prostě dokonalý. A protože v umění obecně je názor na kvalitu díla velmi subjektivní – dovolím si teď prohlásit, že lepšího Jean Valjeana jsem prostě neslyšela. A jelikož jsem osoba zvídavá a nedůvěřivá – šla jsem si svůj získaný poznatek ověřit na Výstaviště živě a věřte nebo nevěřte – bylo to tak…
Následně už byla jen otázka času zjistit si, kde dále se mohu s Davidovým hlasem ještě potkat. Vypravila jsem se tedy i na West Side Story, prozkoumat i Davidovu romantičtější polohu, a i tady má průzkumná výprava skončila spokojeností – myslím, že Davidovu nežnou Mariu, která zněla Kongresovým sálem, by pochválil i sám maestro Bernstein. Nicméně jelikož jsem známa coby starý „šťoural“, rozhodla jsem tentokráte prozkoumat i lidské kvality nově objeveného pěvce, a právě proto jsem tehdy záludně zaslala své nové hudební akvizici mail s žádostí o osobní setkání. Říkala jsem si tehdy, co pak to asi vyvolá – požádá-li o schůzku úplně neznámý člověk, který navíc ještě nespadá mezi členy Fanklubu. A k mému překvapení došla promptní přátelská odpověď ve smyslu „samozřejmě přijď – jsi vítaná“. Na setkání přišel velmi milý a komunikativní člověk, který mi věnoval pár zajímavých chvil svého času a já kráčela domů příjemně překvapena.
Rok se s rokem sešel a jak už to tak bývá, cesty našich osudů jsou velmi spletité a nevyzpytatelné – já potkala Davida opět, tentokráte částečně pracovně. Každý, kdo měl možnost se s ním trochu poznat mi jistě dá za pravdu, že je to velmi skromný, pracovitý, cílevědomý a zároveň velmi laskavý a přátelský člověk, který respektuje své okolí a spolupracovníky, popřává sluchu jejim názorům a váží si pomoci.. Jistě se mnou budete souhlasit, že tyto lidské kvality jsou deviza, která nebývá v hudebním světě přiliž častým standardem, ačkoli s několika případy už jsem se měla možnost potkat.
David ve své hudební dráze vyzkoušel mnohé, avšak jeho aktuální kroky vedou do světa klasické hudby, což mohlo být pro některé z jeho fanoušků řádným překvapením. Ať už vzpomenu operu Candide, kde měl David příležitost se právě s operní branží setkat poprvé v plné síle. Vydat se od muzikálu k opeře je jistě velmi náročná cesta, která vyžaduje mnoho odvahy začít úplně od začátku a jinak. Proto se hluboce skláním před takovým rozhodnutím, které jistě nebylo jednoduché. Že to však bylo rozhodnutí správné potvrdil již rozehřívací recitál ve Violinu a úplně nás o tom přesvědčil skvělý koncert v Kostele sv. Salvátora, kde nám David ukázal, že svou volbu myslí opravdu vážně a tvrdě na svém snu pracuje. Pokaždé, když po čase Davida slyším zpívat, je bezesporu jasné, že popošel notný kus cesty za svým cílem. Koncert byl velmi hezky a nápaditě poskládanou mozaikou z lidových písní, operních árií – ale i muzikálu. Akustika kostela i jeho atmosféra byla jedinečná a velmi sugestivní. Do majestátně znějící hudby vtipně vsunul David i křest svého „alter ega“ – postavičky sebe samého, která se stala jeho specifickým logem. „Panáčka Uličníka“ pokřtil vzácný host - Daniel Hůlka, který nám sice bohužel svým krásným sametovým barytonem nic nezazpíval, ale řekl mnoho hezkých a srdečných slov právě na Davidovu adresu. A je-li pravda, ze Daniel Davida na cestu klasické hudby motivoval, pak ti Dane patří vřelý dík nás všech.
Nyní snad už jen zbývá dodat, že poslední minuty patřily nezapomenutelné Modlitbě z Bídníků, ve které je David nedostižný. Tóny nádherné árie stoupaly vzhůru k chrámové klenbě, kam se z andělských kůrů slétly podívat všichni andělé a spolu s patronem kostela - sv. Salvátorem potěšeně shlížely dolů na nás všechny. Nádherná hudba se nesla chrámovou lodí a odrážela se k nám – naslouchajícím, aby nám vehnala slzy do očí. Věřím, že kdyby David v danou chvíli orodoval skutečně za zraněného Maria, pak by sám Bůh v modravých nebeských výšinách vyslyšel jeho vroucí modlitbu.
Na závěr snad už jen přání – Milý Davide, vykročil si opravdu správnou nohou na svou dlouhou a náročnou pouť k trnitým operním výšinám – nechť ti tvá vůle vydrží a nezlomí tě žádné protivenství. Kráčej za svým krásným snem mílovými kroky a věř, že MY – my půjdeme s tebou…..
Renata Kratochvílová